V tuto chvíli už nejspíš víte, jak na tom jste s čase pro sebe, jakby se vám to líbilo a také čím byste rády tento čas naplnily.
Jenže, kde na to ten čas vzít, že?
Plánovat a snít se dá cokoliv, ale jak to udělat, aby opravdu byl?
Tady vnímám tři témata. Vezmu to postupně. 
Čemu věříte?
Z mojí vlastní zkušenosti i ze sezení se ženami vnímám, že to, zda máme či nemám čas pro sebe, z velké části závisí na tom, co si o tom myslíme. Jak to v sobě máme nastavené.
Třeba já jsem si dlouho myslela, že můžu mít čas pro sebe jen, když mi někdo pohlídá děti.
Taky jsem si myslela, že hodina za týden je úžasná. Odpočinu si, budu si dělat, co chi a všechno bude super.
Další moje nastavení bylo, že až přijde ten můj čas, tak budu dělat to, na co mám právě chuť.
A taky, že 5 minut pro sebe je na houby.
Jakmile děti usnou je potřeba jít dodělat kuchyň, … a pokaždé se mi tolik nechtělo
Čas pro sebe můžu mít až budu mít všechno hotové.
Teď už vím, že jsem si svým nastavením zbytečně zavírala cestu.
Pořád jsem čekala, až si někdo udělá čas a já konečně budu mít čas pro sebe. Když náhodou někdy přišel stejně jsem ho pořádně nevyužila, protože jsem se do té vzácné hodiny snažila nacpat mišmaš všeho, co jsem za poslední týdny nebo měsíce „nemohla“ dělat.
A objevila jsem, že 5 minut každý den je pro mě mnohem více než takový zmatená hodina jednou týdně. 5 minut, kterými se učím já i děti, že teď nejsem k dispozici.
5 minut, které mám plně ve svých rukou.
5 minut, které tvoří prostor pro něco, co do té doby nebylo. Ostrůvek prostoru, který je jen pro mě. Prostor, který je na začátku malinký, ale když se pevně zakoření, může růst dál.
Teď už čas pro sebe nevnímám jako nějakou malichernost navíc, ale jako důležitou výživu pro moji pohodu a energii. A moje pohoda prostupuje celou rodinou. Takže to není žádná malichernost.
Další nastavení si často neseme z rodiny.
-
Co tu jen tak zahálíš? Koukej vstát a jít něco dělat.
-
Tady se maká, holčičko. Takhle bychom se daleko nedostali.
-
Bez práce nejsou koláče.
-
…
Jak si pamatujete svoji mámu?
Uměla si sednout a užít si klidnou chvíli pro sebe?
Nebo ji znáte v jednom kole, unavenou, upracovanou…?
Když se podíváte na sebe…
Jak to máte vy?
A jestli vám při tomhle tématu je někde úzko nebo smutno, tak si dopřejte to místo uvnitř vás opečovat, uzdravit. Někde ve vašem vnitřním prostoru je možná pořád malá holčička, která čeká na přijetí, podporu nebo cítí křivdu z nějaké nevědomé dospělácké reakce.
Ze sezení s ženami vím, jak i jedna věta pronesená jen tak bez rozmyslu dokáže nasekat spoustu škody. A taky vím, kolik lehkosti a svobody přináší, když tato bolavá místa opečujeme. Ony samy totiž nezmizí. Jen o nich nevíme. A ony se nám připomínají tam, kde se nám to nejméně hodí. Jestli to cítíte, dopřejte si podporu a nechejte to jít.
S jakým pocitem si dopřáváte čas pro sebe v tomto kontextu?
Kam utíká váš čas?Času máme všichni stejně.
Tohle jsem dříve slyšela fakt nerada, protože to házelo zodpovědnost jasně do mých rukou. 
Teď už jen hledám cest, jak to lépe uchopit. 
Teď už jen hledám cest, jak to lépe uchopit. Zkuste během dne pozorovat co a jak děláte.
-
Co třeba děláte, když se vám do něčeho nechce?
-
Co děláte hned ráno po probuzení
Co děláte, když uložíte děti? -
Kolik času trávíte na sítích?
Kolik času by se vám podařilo získat, když byste se vědomě rozhodly, že místo procházení FB si dopřejete čas pro sebe?
Jo FB je taky svým způsobem čas pro sebe, ale u sebe ho nevnímám úplně jako dobíjecí prostor. V posledních měsících tam hledám kontakt s lidmi, který teď moc nemám. Ale není tím, co mě nabíjí energií. Kromě tvoření např. pro vás. 
To jo, protože věřím, že moje radost zaseje třeba radost zase ve vás 
To jo, protože věřím, že moje radost zaseje třeba radost zase ve vás Jinak často na FB utíkám.
Schválně si to zkuste odhadnout a napsat.
Je opravdu potřeba dělat úplně všechno z toho, co děláte?
Já už třeba nežehlím.
Může část z toho co děláte udělat někdo jiný?
Toto se týká jak pracovních tak osobních věcí.
Co třeba zapojit více děti? (to je moje dlouhodobé téma ) nebo domácí práce dělat s nimi. Prostě si v hlavě přenastavit, že to potřebujete udělat rychle. U domácích prací se dá užít spousta legrace a taky toho hromadu potrénovat.
) nebo domácí práce dělat s nimi. Prostě si v hlavě přenastavit, že to potřebujete udělat rychle. U domácích prací se dá užít spousta legrace a taky toho hromadu potrénovat.Barvy, počítání, výbavnost slov, tvary, rýmování, motorika, …
Co když by bylo v pohodě, že to trvá déle, ale činnost není práce, ale váš společný čas?
Co když tohle si užijete mnohem více, než hraní v pokojíčku, kdy vás stejně nebaví hýbat panáčky podle instrukcí vašich dětí…
Myšlenku si přizpůsobte úměrně věku vašich dětí
Malé kroky k velké změně
Já jsem dlouho měla nastavení, že když to není pořádně, tak radši nic. A tak bylo nic, protože velké kroky mi moc nejdou. 
Dlouho mi trvalo to naplno přijmout. Teď jdu vědomě cestou malých postupných a stabilních kroků. A věci se dávají do pohybu. 
Velká změna potřebuje velkou energii a často proti ní přijde zevnitř velký vnitřní vzdor. To nejspíš znáte.
A přesně v tomto duchu bych vás ráda podpořila v při kotvení dobíjecího prostoru.
Najít v sobě i během dne menší čas, který s největší jistotou budeme pravidelně mít. Tím získáme důvěru a jistotu, že to jde a můžeme směle pokračovat dál.
Ze situace, kdy nemáte během dne ani chvilku pro sebe 3-4 hodiny jen tak nevyčarujeme, ale můžeme udělat a zakotvit první krok. Po něm přijde další.
Kde vnímáte svoje úskalí z pohledu“Kde na to vzít čas“?